Moje první vzpomínky na Rallye Dakar jsou z 80. let, když se na startu v Paříži poprvé objevily Liazky a Tatrovky. Jaké jsou vaše?
Já to mám úplně stejně a myslím si, že hodně, ne-li většina Čechů to má také tak. Moje první vzpomínka je, jak každý večer sedím před televizí u zpráv a čekám na reportáže z Dakaru. Ty třicetivteřinové klipy jsem si pak ještě dlouho přehrával v hlavě.
Pamatujete si nějaký do dneška?
Kupodivu si moc nevybavuji záběry z jízdy pouští. Spíš si pamatuji prology a úplně nejvíc start celé rallye, která tehdy ještě začínala v Paříži snad přímo pod Eiffelovkou. Já byl tehdy ve věku, kdy mi začínal "vonět benzín" a dostal jsem od táty první motorku, takže jsem to fakt hodně prožíval.
Představoval jste si už tehdy, že se na trať rallye sám vydáte?
Můj táta vlastnil spediční firmu s desítkami kamionů a díky tomu jsem s motory doslova vyrůstal. O závodění jsem tehdy ale spíš jen snil, a jelikož jsem založením fatalista, tak jsem se ty sny nesnažil cíleně přetvořit v realitu. Já obecně radši čekám, jakou šanci mi život sám od sebe přihraje.
Kdy ta šance přišla?
Někdy před deseti lety mě oslovil Vlasta Forejt z týmu KB System offroad s nabídkou, jestli bych si nechtěl zkusit zajet OffROAD Maraton. Tam začala moje anabáze s motory a závoděním, která mě dostala až na ten vysněný Dakar.
Vy jste profesí moderátor a herec. To není úplně kvalifikace, se kterou by si člověk mohl jen tak sednout za volant terénního vozu.
Je fakt, že během práce v rozhlase a v divadle jsem na auťáky neměl ani pomyšlení. Jak ale šel čas, tak jsem si začal plnit sny, které má spousta chlapů. Zkusit si potápění. Skočit padákem. Jezdit na motorce. Díky práci v rozhlase a televizi jsem se mohl projet v monopostu Formule 3000 nebo v závodním tahači na okruhu v Mostě. Jak jsem se ale dostal k Vlastovi a k OffROAD Maratonu, to vám vlastně přesně neřeknu. Asi potřebovali nějaký známý obličej a ten můj se jim zrovna hodil.
Podmínky na Dakaru jsou vážně drsné
Jezdit v dunách je jako tanec na tenkém ledě
Známých lidí je spousta. Ne každý by ale zvládl řídit doprovodný vůz na rallye Dakar.
Cesta z OffROAD Maratonu do Daraku byla dlouhá. Začala na sedadle spolujezdce, kde jsem celou první sezónu jen pozoroval a nasával informace. Učil jsem se číst trať, sledoval, jak nejefektivněji projíždět zatáčky, kdy brzdit, kdy naopak přidat, aby se při doskoku nerozletěl diferenciál. Na konci první sezóny, když měli kluci dobré umístění a pohodu, mě pustili na chvíli za volant. V následujících závodech těch chvil přibývalo. Získával jsem zkušenosti a jistotu a stával se platným členem týmu, se kterým jsem pak poprvé dorazil i do vytouženého Dakaru v Senegalu, v rámci Intercontinental Rally.
Jaké to bylo poprvé jezdit v dunách?
Ježdění v dunách je jako tanec na tenkém ledě. Dnes vím, že mám s dunami větší zkušenosti než běžný smrtelník, ale absolutně nemůžu tvrdit, že v nich umím jezdit. K tomu jsem se ale musel dopracovat. Když jsme jeli do Senegalu, tak jsem s dunami už měl trochu zkušenosti z předchozích rallye v Kazachstánu a Turkmenistánu. Cítil jsem se jako zkušený jezdec. Hned jak jsme přejeli první dvě etapy z Maroka a dostali se do bivaku na opravdovou poušť, tak jsem hecoval kluky, ať si jedeme zatrénovat do dun. Samozřejmě jsem v jednu chvíli udělal školáckou chybu, nenačetl jsem správně převis a zůstal na něm viset. Zhruba dvacet metrů od tábora, všem závodníkům a mechanikům hezky na očích. Když jsem auto před všemi vyhrabával, tak jsem si radši ani nesundal helmu.
Co dalšího vás rallye naučila?
Když zase zavzpomínám na klukovská léta, tak jsem tenkrát žil v dojmu, že na Dakar Češi přijeli v obyčejné sériové Liazce a vytřeli s ní konkurenci zrak. Dnes vím, že auta na takto náročné závody jsou na míru stavěné speciály, do kterých automobilky investují miliony. Jinak to nejde, protože podmínky, které musí vozy přežít, jsou vážně drsné.
Platí to i pro doprovodná vozidla, která řídíte vy?
My jezdíme v sériových vozech s drobnými úpravami. Nedostávají samozřejmě takovou nálož jako závodní auta, ale stejně musí absolvovat stejnou trať. Je vlastně obdivuhodné, že jsem nezažil žádnou vážnou poruchu. Ani Škoda Kodiaq, ani Volkswageny Tiguan a Touareg, se kterým jsem byl teď naposled v Saúdské Arábii, mě nikdy nezklamaly.
Se kterým se vám jelo nejlépe?
Asi s Touaregem, protože to bylo doslova před pár týdny. Je to vyšlechtěné auto. Velké, pohodlné, robustní. Takový tank, který vám dává najevo, že se na něj můžete spolehnout.
Touareg s přezdívkou Vašek najel 9 tisíc km
v těžkých
podmínkách a ani jednou nezklamal
Dakarský Touareg se obešel bez speciálních úprav. Šlo o verzi se vznětovým motorem V6 3.0 TDI 4 Motion o výkonu 170 kW/231k v kombinaci s 8stupňovou převodovkou.
Nevím, jak se na to přesně zeptat, ale jaký je to pocit sedět za volantem a uvědomovat si, že jedete rallye Dakar?
Já to asi nedokážu popsat. Je to splnění snu. Euforie. Tisíce vjemů spojených do ohromě intenzivního zážitku koncentrovaného do čtrnácti dnů. Navíc sdíleného se stovkami lidí, kteří ho vnímají úplně stejně jako vy. Dakar je jedna velká rodina, která se každý rok sjíždí na sraz. Začíná to už na letištích. Jdete k odbavení a najednou si říkáte: "Hele, támhleta parta chlapů je povědomá. Jasně, to jsou Holanďani! Nazdar kluci, rádi vás zase vidíme." Krásné je, že s lidmi z Dakaru se poznáte kdekoliv na světě. S jedním chlapíkem, co jezdí v té nejpunkovější kategorii malých motocyklů, jsme se potkali na Intercontinental Rally. Na první pohled jsme věděli, odkud se známe, i když jsme byli na druhé straně světa. Jelikož jel v kategorii malých motocyklů bez jakékoliv podpory, tak mě poprosil, jestli by si nemohl u nás v servisu umýt motorku. Samozřejmě jsme mu pomohli. Je to člen Dakar rodiny.
Tuhle část rallye my vlastně moc neznáme. Vidíme ze závodu záběry, jak auta skáčou přes duny, ale většina života se asi odehrává právě v zastávkách. V bivacích. Na přejezdech.
Je to tak. My novináři se snažíme přinášet zpravodajství ze všeho, co se dá, ale vjemů a dojmů je tolik, že se nevejdou ani do sebedelší reportáže. Vzpomínám si třeba, jak jedeme pouští a najednou vidíme u trati zaparkovanou motorku. Brzdím, otáčím auto a vidím, jak na duně sedí Dušan Randýsek. Zasloužilý veterán Dakaru, který rallye absolvoval snad na všem, co jezdí. Běžím k němu a volám: "Dušane, jsi v pořádku? Stalo se něco?" On se na mě otočí a povídá: "Ne, nic se nestalo. Já se jen musel zastavit a chvíli si to tu v klidu užít." Dá se popsat, co takového závodníka přinutí zastavit a chvíli se kochat pohledem do pouště? Asi ne. To se musí zažít.
Předpokládám ale, že závody nejsou jen kochání a pohoda.
To rozhodně ne. Rallye je náročná, nebezpečná, vyčerpávající. Málo se spí. Všechno se jede na doraz. Na hranu. Na závodnících, mechanicích a celém podpůrném týmu visí obrovská zodpovědnost. Vyslat na Dakar tým stojí spoustu peněz, a aby se vešel do rozpočtu, musí každý jeho člen zastat několik funkcí. Všechny perfektně. Nikdo si nemůže dovolit udělat sebemenší chybu. První tři dny to ještě jde. Pak se začnou sčítat spánkové deficity, únava ze stovek najetých kilometrů náročným terénem. Začnou přibývat problémy, které se musí řešit. Není to něco, co by zvládl každý.
Musel jste vy, reportér, ostatním nějak prokázat, že na to máte?
Myslím, že ne. Já na Dakar jezdím s Barth Racing Teamem, který dává dohromady, vlastní a šéfuje Michal Burkoň, a v něm funguje úplně přirozená spolupráce a respekt ke zkušenostem. Všichni vědí, co mají dělat, všichni jsou si vědomi, že musí fungovat jako soukolí, ve kterém do sebe všechno zapadá. Když jsem tu atmosféru zažil poprvé, tak jsem samozřejmě byl trochu nervózní a hledal jsem mezi ostatními místo. Jakmile se ale přijede na první bivak, zjistíte, že na nervozitu není čas. Všichni jdou pracovat. Ať jste majitel, šéf týmu, mechanik, nebo reportér, hodíte do sebe jídlo a jdete stavět stany, připravovat servis, aby bylo všechno nachystané na okamžik, kdy dorazí závodníci.
Kdo vám vlastně na rallye vaří?
O zázemí se stará pořadatel rallye. Přezdíváme mu Dakarský Václavák. Máme obrovskou jídelnu, prostor pro média a briefingy, kavárny, chillout zóny, lékařskou péči. Účast na rallye stojí velké peníze, ale o týmy je postaráno skvěle.
Dakar už se jel v různých zemích. Jaká se vám líbila nejvíc?
U mě osobně vede Jižní Amerika. Argentina, Paraguay, Chile, Peru. Přeprava aut lodí a celá agenda kolem týmu sice byla hodně náročná, ale jinak to byly pro mě nejkrásnější rallye. Jak lidmi, tak přírodou a terénem. Zažijete v něm hory, zelené pampy, písečné duny. V jednu chvíli jste na promrzlé horské pláni se sněhem pod koly, pak z ní sjedete do údolí, kde je prales a čtyřicet stupňů. Miluji Česko, ale i tak si říkám, že kdybych se podruhé narodil, tak by mi nevadilo žít další život v Argentině. Moc se mi ale líbil i poslední ročník, který se jel v Saúdské Arábii. Velmi mě překvapili Saúdové, jak jsou přátelští, pohostinní, ochotní pomoci. Ono je to samozřejmě také způsobeno tím, že se mezi nimi pohybujeme jako účastníci Rallye Dakar. Ta pozice otvírá hodně dveří.
Dostala vás role novináře na nějaké extra nepřístupné místo?
Jednou jsme měli v Bolívii v La Paz volný den. Vzali jsme s mým dakarským dvojčetem Michalem Dvořáčkem kameru a vyrazili do města. Za nějakou dobu jsme přišli k aréně, kde se tlačilo asi pět tisíc lidí a na pódiu hrála kapela. Nakráčeli jsme k obřím vyhazovačům u vchodu, ukázal jsem na naše novinářské visačky a povídám jim: "Dakar TV." A oni nás bez rozmýšlení pustili dovnitř. To nás povzbudilo, takže jsme stejnou hlášku zkusili i u ještě větších vyhazovačů pod pódiem a u pořadatelů ve VIP stanu v zákulisí. Abych to zkrátil - asi za čtvrt hodiny stojím, sám nevím jak, na pódiu s mikrofonem a skanduju s celým natřískaným stadionem: "República Checa!"
Zažil jste někdy i moment, kdy jste si říkal: Proč tu já blázen vlastně jsem?
To víte, že ano. Jako z každého zážitku vám i z Dakaru zbudou v hlavě ty příjemné vzpomínky. Náročných momentů je tam ale každý den spousta. Když člověk leží ve vymrzlém stanu, unavený, rozbolavělý, s vidinou, že má před sebou jen pár hodin spánku a všechno začne nanovo, tak se mu honí hlavou všelicos. Když se ale probudím do zvuku centrál a motorů, pošle mi tělo do mozku dávku adrenalinu a jede se dál.
Začali jsme povídáním o snech, mohli bychom jím i skončit. Sníte o tom, že si na Dakaru přesednete z doprovodného vozidla za volant vozu závodního?
Neustále.
