Když mi kolega volal, že bych s vámi mohl dělat rozhovor, říkal jsem si: "To bude legrace." Nevadí vám tahle asociace? Že si vás, špičkového sportovního komentátora, automaticky spojuji s hláškami Jaromíra Bosáka.
Ani ne. Pochopitelně je příjemnější, když člověka berou lidé jako odborníka na danou profesi a jeho projev je až druhořadý. Já jsem se ale vždycky snažil, aby komentování fotbalu byla zábava a aby lidé nebrali fotbal smrtelně vážně. Takže vlastně nemám důvod, proč by mi mělo spojení s legrací vadit. Spíš se setkávám s tím, že jsou lidé zklamaní, když se potkáme a ze mě se nezačne okamžitě valit proud bonmotů a hlášek.
Takže nehodláte zahájit kariéru stand-up komika?
Určitě ne. Já neumím ani vyprávět vtipy.
Vážně?
Opravdu. Já o sobě tvrdím, že jsem glosátor situace. Vtipy nebo veselé historky z natáčení ze mě na požádání nepadají.
Je pro komentátora užitečné mít něco, kvůli čemu si ho lidé pamatují?
Hodí se, když vás lidé znají nejenom po hlase, ale i vědí, jak vypadáte. Mně hodně
pomohlo, že jsem se díky působení v České televizi dostal k moderování
desítek pořadů a událostí. Kolegové z komerčních médií to v tomhle
ohledu mají
o dost těžší.
Vy jste se ale zase musel naučit tancovat…
V tom vás musím opravit. Já jsem se nikdy tančit nenaučil (směje se). StarDance ale byla zajímavá zkušenost. Zjistil jsem třeba, že svět špičkového tance, který se předtím pohyboval na spodní hranici mých zájmů, je hodně podobný světu sportovnímu. Minimálně v tom, že je to neskutečná dřina a že laik jako já absolutně nemá šanci se naučit tancovat něco jiného než jednu nabiflovanou sestavu. Navždy ale můžu tvrdit, že jsem jediný čistě profesionální tanečník u nás. Za vystoupení ve StarDance jsme pobírali honorář a na rozdíl od svých spolusoutěžících jsem nikdy předtím ani nikdy potom netančil.
Když tancovat, tak zásadně pro peníze.
Přesně tak. I když výraz "tancovat" je pro můj projev trochu zavádějící. Na obrazovce jsem působil jako sněhulák na výletě po Sahaře.
Lidi jsou občas zklamaní, že bonmoty nechrlím na potkání
Vydal jste už šestnáct knih a další chystáte. Je to něco, co dnešní komentátor musí dělat?
Ne že by musel, většina komentátorů knihy nepíše. Podle mě by ale měli. Pokud tedy chtějí zlepšovat práci s jazykem, což je pro naši profesi výrobní nástroj a je třeba o něj pečovat. Svým studentům vždy připomínám, že jestli chtějí mluvit do mikrofonu, ať se nejdřív naučí psát. Mě psaní odjakživa bavilo. Jako píšící novinář jsem začínal, takže to mám dnes jednodušší, když píšu knihy o zákulisí naší práce.
Proč do něj dáváte čtenářům nahlédnout?
Přece aby věděli, o čem mluví, když nám nadávají, že tu naši, tak jednoduchou práci neumíme dělat pořádně (směje se).
Hodně vašich knih vznikalo jako deníkové záznamy z významných turnajů. Ta současná se jmenuje "Zápasy, které změnily můj život", takže předpokládám, že nebude jen o vašich komentátorských zkušenostech.
Ta kniha vznikla proto, že záznamy z komentování letošního mistrovství Evropy by byly poněkud fádní. Kvůli pandemii jsme nikam necestovali a nevím, jestli by čtenáře zajímal popis, jak ráno vstávám, jedu do studia na Kavčí hory a pak zpátky domů. S kolegy z vydavatelství Pražské příběhy jsme proto vymysleli, že vybereme sto fotbalových zápasů, které mě nějak ovlivnily, a napíšeme knihu o nich.
Sto zápasů? To bude bichle!
Na to jsme také přišli, a rozhodli jsme se proto rozdělit knihu na dva díly po pětačtyřiceti kapitolách. Každá za jednu minutu ve fotbalovém poločase. Pokračovat budeme, doufám, v dalším díle, který bude končit mistrovstvím světa v Kataru.
O čem je ten první příběh ze čtyřiasedmdesátého?
Je to zápas Německa s Polskem z mistrovství světa ve Frankfurtu.
Já si ho pamatuji proto, že pocházím ze západních Čech, těsně od hranic,
a mohl jsem už jako malý kluk, na rozdíl od zbytku republiky, sledovat
německou televizi.
Co si z něj vybavujete nejvíc?
Dodnes mám v hlavě, že v den zápasu hrozně pršelo, hřiště bylo doslova celé pod vodou. Před zahájením na něj museli naběhnout asistenti a hasiči a vysoušet trávník, čím se dalo, aby mohlo utkání vůbec začít. Pak samozřejmě byla spousta momentů, co jsem si musel osvěžit pomocí různých záznamů, zápisů z utkání, archivních záběrů.
Na velké turnaje se připravujete dva měsíce, osm i deset hodin denně. Paměť máte asi dobrou…
Má paměť je, řekněme, velmi selektivní. O fotbalu a sportu obecně si toho pamatuji opravdu hodně. Když si ale mám zapamatovat, že ve středu musím postavit popelnici před barák, protože přijedou popeláři, tak s tím mám problémy. Vlastně jsem si teď uvědomil, že jsem ji tam zase zapomněl postavit.
Jak by vypadal sportovní přenos bez komentátora?
Komentátor je ta nejzbytnější součást sportovního přenosu. Vlastně by neměl do
přenosu moc zasahovat, spíš dodávat nezbytné informace a zasazovat zápas do
nějakého kontextu. Fotbalu samotnému komentátor ani nepomůže, ani neublíží.
Zážitku
z něj pomoct může. I mu může ublížit, když svou práci nezvládá.
Často mi vadí, když ve studiu sedí
i nějaký hráč v roli
"experta" a neví si
v ní rady. Nebylo by někdy snazší pozvat tam lidi
z hospody?
To je zajímavý nápad, ale
v praxi by nefungoval. Když má člověk v sobě pět plzní a dvě zelené,
tak z něj padají moudra jedno přes druhé a má dojem, že "by jim to
ukázal, jak se to dělá". Kolikrát jsem zažil, že člověk, co se octne ve studiu, má
problém ze sebe vykoktat "dobrý den". Komentátor, a vůbec všichni, kdo se
podílí na tvorbě sportovního přenosu, by hlavně měli přinášet něco navíc. Umět
vysvětlit, proč se co děje nebo neděje. Ne jen křičet: "Ježiš, to je ale kopyto!"
Komentátor by do přenosu neměl moc zasahovat
Máte profesní zkušenosti i s hokejem, cyklistikou, boxem a golfem. Dá se to všechno zvládat?
Moje portfolio se teď vykrystalizovalo do fotbalu a golfu. Jednak proto, že oba sporty mám rád a sám je celý život hraji, a taky proto, že víc velkých sportů se zvládat nedá. Dřív, když bylo k dispozici pár informačních kanálů, bylo možné fanouškům v podstatě jakéhokoliv sportu sdělit něco nového. Dnes, v době nekonečného proudu informací, je to úplně něco jiného. Představte si, že komentujete utkání Arsenalu a poslouchá vás člověk, který Arsenal sleduje celý život. Ví o něm díky internetu, televizi, sociálním sítím, časopisům úplně všechno. Ví, jaké nosí hráči spodní prádlo, a na instagramu sleduje, co mají každý den k snídani. Vy ale takhle do hloubky jít nemůžete, protože musíte udržet v hlavě dalších dvacet týmů. No ale pak v komentáři utrousíte, že Aubameyang posnídal ovesné vločky, a fanoušek okamžitě spustí, že přece každý ví, že Aubameyang má rád snídani na vidličku, a co jste to za troubu, že si takhle základní věci nedokážete zjistit.
Je golf na komentování jednodušší?
Golfový komentář má jiný rytmus a tempo. Přenosy jsou dlouhé, plynulejší, není v nich tolik výbuchů emocí a nehrozí, že se rozpovídáte a uprostřed věty padne gól. Jenže velkých turnajů se účastní i sto padesát hráčů a já musím být připravený mluvit o každém z nich, protože na rozdíl od fotbalu nevidím celé hřiště a nevím, na koho právě režisér střihne záběr.
Nezkoušel jste někdy komentovat i automobilové závody? Z motosportů jsem komentoval jen plochou dráhu. Zato jsem si sám vyzkoušel jet s Petrem Kačírkem na pozici spolujezdce rallysprint.
Takže jste musel číst takové ty navigační údaje typu: "300 metrů, horizont, prudká levá, za tři…"?
Přesně to. A řeknu vám, že když mi poprvé ty instrukce dali do ruky, tak jsem netušil, která tluče. Petr a jeho spolujezdec mi museli dát školení, odjeli jsme několik tréninků, a jelikož jsem z komentování zvyklý dělat si pečlivé přípravy, tak jsem se ty údaje fakt poctivě naučil. Byl jsem rád, protože Petr vysvětloval: "Hele, já jako řidič nemám čas sledovat, co kde lítá. Já musím zvládat řízení a ty musíš být moje druhé oči. Když ty oči nebudou dobře fungovat, tak se také můžeme oba zabít."
Jelikož se spolu teď bavíme, asi jste coby druhé oči nezklamal.
Jo, přežili jsme to. Ale jestli jsem si do té chvíle, jako každý chlap, myslel, že umím řídit, tak tam jsem zjistil, že fakt ne. Oproti těmhle frajerům jsme všichni koloběžkáři.
V autech jsem se nikdy nevrtal, moje žena toho o nich ví víc než já
Fotbalisté mají obecně k autům velmi vřelý vztah. Jak to máte vy, fotbalový komentátor?
Můj vztah ovlivňuje fakt, že za svou práci neberu úplně stejný plat jako fotbalisté. Auto považuji za čistě užitkový předmět. Pojízdné skladiště, do kterého se musí vejít vše, co potřebuji mít po ruce - od golfového vybavení po knížky. Rozhodně nejsem z těch, kdo přijede domů, zaparkuje a začne auto leštit prachovkou. Ani jsem se v nich nikdy nevrtal. V tom je mnohem větší odborník moje žena.
Vaše paní zastává ve vaší rodině roli automechanika?
Takhle, kdybyste mi řekli, že auto má v motoru dvanáct trpaslíků, kteří běhají a nosí po kapkách naftu, tak vám budu klidně věřit. Moje žena oproti tomu zvládne hodně. Když jsme mívali staré auto a na výletě nám upadl kus motoru, tak otevřela kapotu, ten kus nějak někam přichytila a jeli jsme dál.
Do vaší talkshow Ušák si zvete i nefotbalové osobnosti. Chcete tímhle směrem jít i do budoucna?
Nevím, jestli bych Ušák charakterizoval jako talkshow. Ten termín mi připomíná pořady Jana Krause nebo Karla Šípa, které mají za primární úkol bavit. Mě odjakživa jako novináře baví formát rozhovoru a chci se v něm o svém hostu hlavně něco dozvědět. Proto si taky zvu kromě sportovců i umělce, hudebníky, povídal jsem si s profesorem Pirkem, byl u mě Roman Kramařík, který obletěl v malém letadle svět. Zajímavých osobností jsem zpovídal spoustu. Teď budu točit 180. díl, dělám jeden týdně, tak už to je taky nějaký pátek.
S Markem Ebenem jste také moderoval soutěž Největší Čech. Kdo by podle vás měl být vítězem?
Jára Cimrman.
Jaromír Bosák
Novinář a sportovní komentátor. Svou kariéru začínal v časopisu Gól, za mikrofon poprvé usedl v Rádiu Bonton. Fotbalové přenosy pro Českou televizi komentuje od roku 1994, v letech 2000-2002 byl v redakci sportu šéfredaktorem. Kromě fotbalu moderuje i golf, který (stejně jako fotbal) aktivně hraje. Je autorem šestnácti knih ze sportovního a komentátorského prostředí.
