S naší ambasadorkou Natálií jsme si povídali během jejího zotavování po návratu z tropického ostrova, kde soutěžila v reality show Survivor. Během rozhovoru začalo být jasné, proč se na první pohled křehká dívka v soutěži dopracovala tak daleko. Na nepohodlí je zvyklá. Po drsném prostředí, kde jiní účastníci kolabovali, se jí už stýská.
Většina článků o vás začíná výpočtem vašich profesí. Dočetl jsem se, že jste modelka, blogerka, moderátorka, tanečnice, surfařka, influencerka… Dá se to všechno stihnout?
Dá, protože to nejsou jednotlivé profese a všechny spolu navzájem souvisí. Já třeba považuji za jednu ze svých hlavních profesí surf, i když mi surfování samo o sobě rozhodně na živobytí nevydělá. Pomáhá mi ale vytvářet obsah, který můžu sdílet lidem, co mě sledují na sociálních sítích. S modelingem, moderováním a vším ostatním je to podobné. Vlastně mi vyhovuje, že mám aktivit tolik. Nedokázala bych se věnovat jen jedné věci. Někdy mě baví velké focení v šatech a mejkapu, druhý den nedokážu myslet na nic jiného, než že si chci obléct tepláky a vyrazit na surf. Třetí den chci zůstat sama doma s kočkami.
Věděla jste už jako malá holka, že takhle bude vypadat váš život?
To snad ani nešlo. Spousta věcí, co dělám, tehdy ještě neexistovala. Je ale pravda, že jsem měla asi tisíc koníčků a každou chvíli jsem se věnovala něčemu jinému. Chtěla jsem být tenistka, baletka, právnička…
Právnička?
To mě drželo dost dlouho, a s rodiči už jsme dokonce vybírali, kam půjdu na školu. Pak mě to ale přešlo. Dokonce jsem chtěla být i televizní moderátorka a trénovala jsem mluvení před zrcadlem.
„Volkswagen je moje srdcová značka, protože je součástí surfařské kultury.“
A kdy jste se tedy rozhodla, že se budete živit jako… Jak se vaší profesi vlastně říká?
Content creator? Influencerka? Já sama nevím. Slovo „influencer“ je spojené se spoustou negativních konotací, asi i proto, že je dnes influencerů strašně moc. Když jsem začínala, bylo nás jen pár a o tom, co dělám, jsem nepřemýšlela jako o práci. Blog „The Nattiness“ jsem si založila, protože mě vždycky bavilo psát a fotit. Bylo to někdy v roce 2014. Jezdila jsem tehdy z Liberce do Prahy na různé castingy, akce a taneční soutěže a přišlo mi zajímavé zážitky sdílet. Velký zlom nastal na vysoké škole, kdy jsem odletěla v rámci programu Work & Travel do Kalifornie. V Huntington Beach přezdívaném Surf City USA jsem objevila jinou stránku života, než je škola, práce a samé jedničky. Začala jsem surfovat, jezdit na skateboardu, cestovat. Všechno jsem fotila a natáčela videa na YouTube, sociální sítě a sledovanost tak rychle rostla, že se z toho stala moje profese. Aniž jsem o tom nějak cíleně uvažovala.
Předpokládám, že s popularitou taky měl co do činění váš úspěch v soutěži Miss.
Já si myslím, že to bylo naopak. To, že jsem natáčela a psala o cestě v Miss, mi pomohlo jak k titulu Miss World, kde rozhoduje hlasování diváků, tak k ocenění „Objev roku“ v anketě o nejlepší blog. Je ale fakt, že úspěch v Miss mi otevřel hodně dveří, a já měla štěstí, že jsem dokázala plynout správným směrem.
Dala vám účast v Miss nějakou výhodu při přípravě na účast v soutěži Survivor?
Soutěž už proběhla dávno. Už jsem taková Miss v důchodu. Myslím, že příprava pro mě bylo hlavně cestování a surfování.
Natálie Kotková
Česká influencerka, modelka a sportovkyně. V roce 2016 se stala vítězkou diváckého hlasování o Českou Miss World. Reportáže ze zákulisí soutěže krásy jí vynesly titul „Objev roku“ v anketě o nejlepší blog. Její největší zálibou je surfing, věnuje se ale i tanci, józe, skateboardu a cestování. V letošním roce se zúčastnila soutěže Survivor Česko & Slovensko a v prostředí tropického ostrova se probojovala až mezi finalisty.
Jak to myslíte?
Část účastníků Survivora vzejde z castingů, část do soutěže zvou producenti. Mě poprvé oslovili v září, ale ještě v listopadu jsem si nebyla jistá, jestli jsem prošla výběrem. Odletěla jsem tedy na surfy na Filipíny a surfové cesty mě na Survivor připravily hodně. Jsem díky nim zvyklá na tropické podnebí, různé neduhy, odřené a namožené tělo. Nevadí mi spát na tvrdé zemi nebo si jít do moře s harpunou ulovit k večeři rybu.
Absolvovala jste i nějaký speciální kurz přežití?
Ano. Školil mě Tomáš Krákora – Kraken. Trénoval i Mikýře, který vyhrál minulý ročník, a věděl tedy, co mě má naučit. Ukazoval mi, jak stavět přístřešky, rozdělávat oheň a také mi radil, jak přemýšlet a improvizovat. To bylo ostatně nezbytné, protože kurz probíhal v prosinci v Českém lese, kde jsou trochu jiné podmínky než v tropech. Doma jsem trénovala rozdělávání ohně v zimě ve sněhu. Na ostrově to poté šlo hned lépe.
Předpokládám, že podobný trénink absolvoval každý z účastníků. Co ale rozhodlo o tom, že jste se v soutěži dostala tak daleko?
Možná vědomí, jaké mám slabiny a silné stránky. Věděla jsem, že se ostatním nevyrovnám silou, ale budu mít výhodu v disciplínách, kde bude rozhodovat rychlost, obratnost, pružnost, a také že dokážu překonat bolest. Taky mi myslím hodně pomohlo, že jsem povahový chameleon. Extrovertní introvert. Dovedu se s každým domluvit a lecčemu se přizpůsobit.
Takže proběhla i taktická a psychologická příprava?
Ani ne. Jestli někdo jede na Survivor s tím, že bude hrát nějakou roli a taktizovat, tak ho ostrov hodně rychle vyvede z omylu. Tři měsíce mimo civilizaci ukážou, co v každém je. Dokonce si myslím, že se každý sám o sobě dozvěděl věci, o kterých do té doby netušil.
Je prostředí ostrova opravdu tak náročné? Přece jen je tam s vámi televizní štáb.
Větší štáb je přítomen jen během natáčení soutěží. Jinak je na ostrově filmařů minimum. O kameramanech jsme skoro nevěděli a do kontaktu jsme se s nimi dostali vlastně jen při natáčení rozhovorů. Každodenní život se opravdu odvíjí od reality tropického ostrova. Člověk neví, kolik je hodin. Nemá k dispozici zrcadlo, takže přestane vnímat, jak vypadá. Zajímá ho hlavně, co bude jíst a kde se vyspí. V porovnání s normálním fungováním je to opravdu velký rozdíl. Zjistila jsem ale, že mi to vyhovuje. Teď se mi už po životě na ostrově stýská.
Co pro vás bylo nejtěžší?
Sezení na kmenových radách. Z těch tvrdých křesel mě strašně bolela záda (směje se). Celkově je také dost náročné zvyknout si na nízký příjem kalorií. Na každého to působí jinak. Já jsem se třeba zpomalila. Pohybovala jsem se jako ve zpomaleném filmu. Hodně lidí na tom bylo daleko hůř. Točila se jim hlava, měli závratě, nezvládali to psychicky. Já jsem sice měla hlad, ale dokázala jsem si říct, že s tím jsme přece na ostrov všichni jeli.
Vybavíte si nějakou dramatickou situaci, kdy jste se necítila úplně bezpečně?
Během soubojů dochází k situacím, kdy si člověk může lehce ublížit. Jenže nad tím nemůžete přemýšlet. Uvědomíte si to, až když jdete večer do moře a pálí vás kolena odřená do krve.
Co zvířata? Přece jen jste byli v tropickém pralese.
Na ostrově nebyli jedovatí hadi a nejedovatých se nebojím. Byli tam jen malí škorpioni. Když vás uštknou, tak vám na čas bodnutí zdřevění.
To se vám stalo?
Mně naštěstí ne. Mě jen několikrát pobodaly vosy, kterým místní říkají „vosa kraví“. To tedy nebylo nic moc. Dostala jsem žihadlo do ramene a do hlavy a oteklo mi celé čelo.
-kopie)
"Na ostrově nebyli jedovatí hadi a nejedovatých se nebojím. Byli tam jen malí škorpioni. Když vás uštknou, tak vám na čas bodnutí zdřevění."
Žihadlo od kraví vosy nepovažujete za nic dramatického?
Teď už asi ano. Na místě jsem to brala jako něco, co se prostě v tropech stává, a rychle jsem na to zapomněla. Jsem na podobné zážitky zvyklá ze surfařských výprav, kde bývám ještě víc odkázaná sama na sebe a není se mnou tolik lidí, kteří mi v případě nebezpečí můžou pomoct. Ale jak říkám, nebezpečné situace mi v hlavě nezůstaly. Pobyt na ostrově jsem si ohromně užila a vybavuji si spíš, jaká tam byla sranda. Když jsme třeba vyhráli v souboji hamburger s hranolky a vyhladovělé tělo mělo najednou strašně moc energie. Všechno nám připadalo hrozně legrační, pořád jsme se smáli, a když začal tropický liják, běželi jsme se koupat do moře. Obloha měla zářivě mléčnou barvu, my stáli ve vodě a nemohli uvěřit, v jaké nádheře jsme se ocitli. Takový zážitek ve mně lehce přebije vzpomínku na žihadlo nebo na probdělou noc v promočeném přístřešku.
Když jsem na začátku vypočítával vaše profese, zapomněl jsem zmínit, že jste také ambasadorka Volkswagenu.
To jsem. A pyšná. Volkswagen je moje srdcová značka, protože je součástí surfařské kultury. Normálně to nedělám, ale v případě Volkswagenu jsem s návrhem spolupráce přišla já. Byla jsem moc ráda, když to vyšlo, a že jsme spolu už tolik let. V autě trávím spoustu času. Je to moje koncertní síň, terapeutický prostor, kancelář, šatna i jídelna.
Jaké modely jste zkoušela?
První byl pan Hrášek – zelenkavý Taigo. Pak jsem jezdila s panem Oceanem, tmavě modrým Volkswagenem T-Roc. Chvíli jsem řídila žlutý T-Cross, ten jsem si ale moc neužila, protože jsem letěla na Survivor. Teď mám Golfa GTI.
Ten se jmenuje jak?
Růďa.
K surfování neodmyslitelně patří Volkswagen mikrobus. Ten jste ještě nevyzkoušela?
Ještě ne, ale v létě bychom chtěly s kamarádkami vyrazit v jeho nové podobě ID.Buzz někam po Česku na wakesurfing. Moc se na to těším.