Filipa a Gábinu Sajlerovy spojuje vášeň pro rychlá auta, kterou spolu sdílí už přes 20 let. Několikanásobné vítěze závodů mistrovství Evropy v závodech do vrchu jsme na okruhu v Sosnové posadili do Golfu GTI Clubsport a Golfu R Blackedition a nechali je, ať si hrají.
Filip Sajler: nejrychlejší kuchař
Známý z pořadu Kluci v akci, kde sedmnáct let vařil před zraky českého národa, ale hlavně kuchař, podnikatel a neméně úspěšný automobilový závodník. Na svém kontě má titul několikanásobného vicemistra ČR v závodech do vrchu nebo třeba několik vítězství a pódiových umístění ve skupině N ze závodů mistrovství Evropy. Jako podnikatel stojí za úspěšnými společnostmi Perfect Canteen a Perfect Catering, které v roce 2024 prodal. Nyní se věnuje Food Tech Businessu společně s rodinou Piškaninů Hopi Holding, s nimiž uvedl na trh pod značkou Cibule Bistro například vývar v tetrapaku nebo dostupné čerstvé jídlo na každý den. To nově posouvají i k zákazníkům jako řešení firemního stravování a možnost snadného nákupu jídla domů přes EAT SMART řešení. O jeho kuchařském, automobilovém, byznysovém, ale i soukromém životě mu letos vyšla kniha Filip Sajler: Kluk v akci, kterou připravil ve spolupráci s Kateřinou Černou, šéfredaktorkou magazínu Amazing Places.
5 otázek pro Filipa
Jak se ti jelo v našich sportech?
Mně se Golf vždycky strašně líbil. A GTI pro mě bylo jedno z aut, o kterých jsem si snil. V dnešním motoristickém světě je to podle mě perfektní auto na každodenní ježdění a dneska už tak trochu legenda. Navíc je moc hezký – kdykoli jede na silnici proti mně, tak si ho všimnu. A pokud někdo chce trochu větší emoci, tak za mě to Rko je dobrý náčiní.
Je pravda, že tě k závodění přivedla žena?
Řekla mi, že bych měl závodit, a já jí řekl, proč ne. Miloval jsem auta už jako malej, ale bez peněz to nejde. Závodit jsem začal kolem roku 2010 a pak jsme roky jezdili všichni tři, ještě s Gábininým tátou. A často i proti sobě. Deset nebo jedenáct let ve skupině N production cars. Byl to takový rodinný boj.
Kdo vyhrával?
Člověk si sedne do auta a myslí si, že bude vyhrávat, ale ono to tak není. Gábina s tátou měli samozřejmě ohromný náskok a já se s nimi mohl začít poměřovat až po třeba čtyřech pěti letech. Komu to trochu líp vyšlo, tak byl pak vepředu. Šlo o energii a dobrou konstelaci. Předtím bylo bez šance, že bych se jim vůbec přiblížil. Jako všechno, i závodit se musíte naučit.
Co je na závodění nejtěžší?
Nikdo si nesedá do závodního auta, aby byl druhej. Ale podle mě často nejvíc bojujete sám se sebou – jste to vy proti času. S Gábinou jsme si to myslím vždycky navzájem přáli, ale vyhrát chce každej. Navíc za sebe víte, jak je to nebezpečný, takže já musel třeba v autě zpracovávat navíc starost o Gábinu, což mi nedělalo úplně nejlíp.
Máš nějaký nejlepší moment za volantem?
Když jsem vyhrál Ecce Homo, legendární závod mistrovství Evropy – to byl takovej můj sen. To je fakt jedna z věcí, kterých si hodně vážím. Vyhrát ve Šternberku, a ještě v kategorii N, kde těch aut bylo vždycky hodně. Byl to závod, kde se jelo na suchu i na vodě, ve dvou jízdách. Takže Ecce Homo 2018 ve Šternberku, závod mistrovství Evropy. A taky závod ME v Dobšiné na Slovensku. Nejdřív mi bylo hrozně líto, že jsem byl o pár tisícinek sekundy druhej, a pak jsem byl šťastnej, že to žena vyhrála.
Gabriela Sajlerová: královna kopců
Čtyřnásobná držitelka Ceny Elišky Junkové pro nejlepší ženu v motosportu a mnohonásobná vítězka Dámského poháru Mistrovství Evropy začala svou závodní kariéru v roce 2003 na kopci v Berouně. Inspirací jí byl především tatínek, česká závodnická legenda a sedminásobný mistr republiky na okruhu i v kopcích, Martin Jerman. Právě po něm zdědila svou vášeň pro závody do vrchu – specifický druh rychlostního automobilového sportu, při kterém se startuje individuálně, na uzavřených tratích běžných silnic a jde o to zdolat trať v co nejkratším čase. V současnosti si od závodění dává oddech, ale dle vlastních slov se k němu „až děti povyrostou“ určitě vrátí.
5 otázek pro Gábinu
Jak se ti jelo v našich sportech?
Já jsem jezdila hlavně v Rku. U těchhle hatchbacků je příjemný, jak jsou lehký. Výkonově je to moc fajn a svižný auto. Možná bych čekala, že podvozek bude trochu tvrdší. Ale my jsme specifický druh řidičů, co má rád, když se auta blíží víc k tomu motosportu. V dnešní době, kdy se vyrábí auta jenom na spotřebu a člověk už pomalu ani nesežene čistě benzinový auto, a ještě ke všemu s nějakou emocí, je to prostě super počin.
Je pravda, že máš závodění doslova v krvi?
Za všechno může táta. A jsem mu za to moc vděčná. Asi tři čtyři roky po tom, co začal jezdit, mi dal šanci si do toho sednout taky. Odjela jsem s ním závod ve stařičkém autě Opel Astra GSI, okamžitě jsem se do toho hrozně zamilovala a tlačila jsem na něj, že chci jezdit. On z toho moc nadšenej nebyl, ale nakonec jsem začala závodit.
Jak se ti závodilo proti Filipovi?
Naše boje s Filipem byly legendární. Hlavně proto, že jsme měli stejný auta – jeli jsme s totožným náčiním, takže ty rozdíly byly minimální. Neustále jsme byli ve vteřině, tahali jsme se tam o desetinky. Vždycky se z depa chodili ptát a smáli se nám, jak to snášíme, protože to opravdu byly skoro bratrovražedný boje. Ale potom Filip začal i vyhrávat.
Momentálně si ale dáváš pauzu.
Já měla v roce 2019 těžkou havárii. Na kopci je to bohužel většinou velmi nebezpečný – jedeš na přírodní trati a máš štěstí, když jsou tam svodidla. Když nejsou, je to strom, skála nebo škarpa. V mém případě to byl velký betonový sloup. Musela jsem odstoupit a věnovat se svému zdraví a Filip se rozhodl, že už taky nepojede. Což byla škoda, stalo se to na začátku sezony, měli jsme perfektně připravený auta a jelo nám to výborně. Já jsem s tím bohužel hodně praštila, takže z auta nic nezbylo.
Máš nějaký nejlepší moment za volantem?
Já si myslím, že to máme s Filipem oba stejně, protože se nám v jednom roce každému podařilo vyhrát závod mistrovství Evropy, což je neuvěřitelný úspěch. Já nikdy nezapomenu na Dobšinský kopec, mistrovství Evropy 2018, kdy se mi podařilo ovládnout celou skupinu. Na mojí oblíbené trati – miluju rychlé tratě. To je určitě můj největší úspěch. A pak bylo samozřejmě krásný, když se nám podařilo s Filipem a mým tátou ovládnout divizi 1 v závodech mistrovství ČR. To bylo taky skvělý, když jsme byli na tý bedně všichni tři.