Na začátku byla bábovka a jeden papírový ubrousek. Dnes je přitom Pražský mezinárodní maraton neodmyslitelnou součástí života metropole. Letos v květnu se pod taktovkou jeho ředitele Carla Capalba poběží už 30. ročník. A znovu u toho bude i Volkswagen, dlouholetý partner všech běhů RunCzech.
Nápad na uspořádání maratonu v ulicích Prahy se prý zrodil v hlavě Gelinda Bordina, vítěze Bostonského maratonu i olympiády v Soulu. Je to tak?
Gelindo je můj kamarád, Ital jako já. A nadhodil to jednou na začátku devadesátých let tady v Praze v hospodě. A že se druhý den vydáme za Emilem Zátopkem, co na to bude říkat. Tak jsme nasedli na sajdkáru, protože na nějakou limuzínu jsme samozřejmě neměli, a vyrazili za ním.
Jak na vás zapůsobil?
Když jsem vyrůstal, byla to u nás doma legenda. Vždyť je to čtyřnásobný olympijský vítěz! Moje máma o něm vždycky mluvila s velkým obdivem jako o „lidské lokomotivě“. A teď jsem najednou zvonil na jeho vilu v Troji. Dana Zátopková, jeho ve sportovním světě neméně slavná manželka, oštěpařka, taky olympijská vítězka, nám naservírovala bábovku a kafe. A já celou dobu mlčel, neměl jsem odvahu náš nápad nadhodit. Styděl jsem se takovým velikánům vůbec vstupovat do hovoru.
To se ale změnilo, když Emil vytáhl ze skříňky hruškovici. Přišli jsme ve dvě odpoledne a odpotáceli se v sedm večer. Asi si dovedete představit, v jakém stavu. Přitom já normálně skoro nepiju. Radši nám zavolali taxíka a sajdkáru jsme tam nechali. Ale měli jsme pro náš nápad Emilovo požehnání.
„Když chce někdo v Kuala Lumpur nebo v Kapském Městě poradit, jak uspořádat maraton, zavolají nám.“
Jak moc pro vás bylo důležité?
Strašně. Jako by mě políbila paní Štěstěna. A zároveň to na má bedra naložilo velikou odpovědnost. Podvědomě ji pořád cítím. Proto se naše firma jmenuje RunCzech. Jsem sice Ital, cizinec, ale nejsou to jen prázdné fráze, když říkám, že se cítím být Čechem, že se snažím dávat české společnosti ze sebe maximum. I kvůli tomu „Czech“ v názvu se musíme snažit být ve všem, co děláme, perfektní.
Je pravda, že vám Emil Zátopek na papírový ubrousek nakreslil ideální trasu maratonu?
Ano, vedla na Zbraslav a zpátky. První tři ročníky jsme podle ní skutečně běželi. Pak jsme ale vyhodnotili, že bude lepší ji změnit. Velkou část totiž běžci uháněli přírodou a my je chtěli dostat víc mezi diváky, mezi Pražany. V roce 1998 se tak mimo jiné poprvé běželo přes Karlův most.
A ten ubrousek ještě máte?
Už se úplně rozpadl. A to jsem dělal všechno možné, abych ho zachránil. Jednou jsem ho na nějaký čas strčil i do mrazáku. Překvapivě to nepomohlo.
Pražský mezinárodní maraton v číslech
Ročníku 2024 se účastnilo 11 257 běžců, z toho 3101 nesoutěžních. Celkem byli ze 101 různých zemí. Necelá polovina byli Češi, čtvrtina byly ženy.
Celkem se loni do závodů pořádaných RunCzech zapojilo 87 760 běžců, z toho 22 712 nesoutěžních. TV přenosy si celosvětově zapnulo 59 500 000 domácností ve 114 zemích.
Od roku 1995 v závodech RunCzech běželo 1 466 438 lidí.
Jaký pak byl první ročník maratonu v roce 1995?
Rozhodně byl nejkrásnější! Byla to spousta práce, začínali jsme opravdu od nuly. Nikdo mě neznal, nikdo mi nevěřil. Maraton běželo necelých tisíc běžců, s doprovodnými běhy se do akce zapojilo 15 tisíc lidí. Finančně to nebylo úplně dobré, ale nastartovali jsme skvělou tradici.
Letos se Pražský mezinárodní maraton poběží už potřicáté. Co je hlavní výhoda Prahy? Je to historické centrum, ta úžasná panoramata?
Samozřejmě, že Praha je pro všechny běžce světa velkým lákadlem. Je to obří část našeho úspěchu. Ale přece jen hlavní výhodou Česka jsou lidi. To je ještě důležitější než těch pražských sto věží. Nedovedu si představit dělat podobně velkou akci s týmem Italů. Možná by vypadali líp na fotkách, ale Češi jsou profesionálové, mají disciplínu a pořád se posouvají vpřed.
I díky tomu jsme získali „zlaté“ ocenění IAAF Road Race Gold Label. Vedle Paříže a Berlína jsme třetí největší v Evropě. To je velká konkurence. Francouzů je 68 milionů, Němců 84 milionů, Čechů 10 milionů. Jsme tady trochu jako David proti dvěma Goliášům. Ale i tak už dlouho vyvážíme naše know-how do zahraničí. Když chce někdo v Kuala Lumpur nebo v Kapském Městě poradit, jak uspořádat maraton, zavolají nám. Včetně takových detailů, jako kolik lůžek v místní nemocnici si v den závodu zarezervovat. I to je pro nás vyznamenání.
A co pražští obyvatelé? Jak vás berou?
Dělali jsme si průzkum a 87 procent Pražanů je za náš maraton rádo. Myslím, že oceňují, že do metropole přivádíme trochu jiné turisty, než sem jezdí na rozlučky se svobodou a po nocích flámují a vyřvávají po ulicích. Běžci chodí v deset spát. Dokonce i politická reprezentace za námi stojí. Jen občas po volbách chvilku trvá, než se ti nově zvolení přesvědčí, že to opravdu děláme od srdce a pro Prahu.
V kterém momentu jste si uvědomil, že vám pod rukama vyrostla tak velká věc?
Když mě jako představitele RunCzech sami od sebe přizvali do vedení Asociace mezinárodních maratonů. A pak když mě k sobě pozval Sebastian Coe, dvojnásobný olympijský vítěz a už dlouhá léta šéf Světové atletiky, a nabídl mi, abych mu pomohl znovu vybudovat zdravou atletickou federaci, tehdy poznamenanou korupčními skandály.
Byla to velká výzva, ale člověk by se měl pořád učit něco nového. Nejhorší je, když se sám začnete plácat po ramenou a zakrníte. Tomu jsem vždycky snažil vyhnout.
Jak velký zlom v pořádání maratonu znamenal covid?
Pro mě osobně úplně zásadní. Cítím se být Čechem, ale italské kořeny ze sebe nevyrvu. Jsem společenský člověk, potřebuju být mezi lidmi, mluvit s nimi mezi čtyřma očima, ne přes nějakou obrazovku. Zároveň se nám částečně rozpadl tým. Někteří kolegové, se kterými jsme to dělali od začátku, přes 20 let, se právě za covidu, kdy se maraton neběhal, rozhodli pro změnu. Někdo se přestěhoval do jiné země, jiný chtěl trávit víc času s rodinou. Byly to složité časy. Cítil jsem se odstřižený, sám.
Kromě maratonu se Praze každoročně koná několik desítek běžeckých závodů. Oblíbený je například Grand Prix.
A pak mi jednoho dne na stůl přistál dopis od třináctileté holčičky. Děkovala mi za moji práci. Psala, že se její rodiče rozešli, že to bylo těžké, ale pak spolu začali běhat a zase si k sobě našli cestu. Dojalo mě to. Četl jsem to třikrát. Najednou jsem se nadechl a pocítil příval nové energie. A i díky tomu jsme se z covidu dostali. Ročník 2023 byl hodně složitý, rok 2024 už byl fajn a letos to bude konečně zase velké. Věřím, že se dostaneme zpátky na úroveň roku 2019, kdy se našich běhů účastnilo skoro 100 tisíc lidí. A ideálně to číslo ještě překonáme.
Udělal covid něco s běháním obecně?
Je pravda, že lidé začali běhat víc. V mnoha státech totiž nešlo dělat nic jiného. Ale i běhání je kolektivní záležitost. A tahle dimenze tomu chyběla a všichni jsme potřebovali čas, abychom se k ní vrátili.
Co čeká Pražský mezinárodní maraton a vás jako jeho ředitele v nejbližších letech?
Přece jenom už nejsem nejmladší. Je mi 66 let. Čekáme druhé vnouče. Chtěl bych si pořádně užít svou rodinu, dokud to jde. Už bych dál nerad každý den vstával v pět ráno a pracoval do sedmi do večera. Takže přemýšlím, co s naší firmou RunCzech dál. Není to tak dávno, co za mnou přišli američtí investoři a nabídli mi za ni opravdu hodně peněz.
Bylo to složité rozhodování. Nejsem žádný boháč, určitě to není tak, že bych měl v bance miliony. Všechny peníze, které si v RunCzech vyděláme, jdou zase zpátky do firmy. Celou dobu jezdím svým Volkswagenem Golf. Jenže Američané by nenechali kámen na kameni. Pro ně to „Czech“ v názvu nic neznamená. Pro mě naopak všechno. Prostě jsem jim to nemohl prodat. Radši bych si našel partnera přímo tady v Česku. Někoho, kdo by tenhle rozměr chápal.
Sám za sebou máte dvě desítky půlmaratonů. Běháte stále pravidelně?
Osobní rekord mám pod dvě hodiny, ale teď je to špatné. Byl jsem na operaci s nohou, potom jsem uklouzl na mokrých schodech v metru a poranil si rameno. Tři měsíce jsem neběhal vůbec. Ale déle bych to nedokázal. Pomalu se k běhání vracím.
Co vám dává, že bez něj nemůžete být?
Je to čas jenom pro mě. Můžu dosnít svůj sen z předešlé noci, protože chodím běhat ráno. Probírám si v hlavě, co mě čeká v práci. Je to příležitost vykročit mimo „zaběhané“ vzorce, což v kanceláři u počítače moc nejde. Vyrovná se tomu snad jen čtení dobré knížky. I do té se vždycky dokážu úplně ponořit. Proto mám rád zaoceánské lety, protože při něm v letadle přečtete knihu až do konce. Když letím do Londýna, jsem z těch nedočtených příběhů frustrovaný.
)
Dlouholetým partnerem Pražského maratonu je značka Volkswagen.
Text: Zbyněk Vlasák Foto: ČTK, archiv