V šestnácti letech si prošla léčbou na onkologickém oddělení. Na základě své zkušenosti teď připravuje animovaný seriál Plešouni, který má dětským pacientům i jejich okolí srozumitelně vysvětlit, co všechno obnáší léčba rakoviny, a sundat z nemoci nálepku tabu. V seriálové tvorbě vidí sama sebe jako jedno kolečko ve velkém soukolí.
V té soukromé ji inspiruje především pestrost.
Je možné Plešouny v tuto chvíli vidět i někde mimo festivaly?
Máme zatím hotový jen první díl z deseti a momentálně s ním jezdíme po festivalech, tak nám ho pravidla nedovolují mít zcela veřejně. Nicméně je k dispozici v naší plešounské aplikaci.
Plešouni na festivalech už, pokud se nepletu, sklidili několik cen.
Byli jsme na třech a všude jsme vyhráli cenu. S týmem si děláme srandu, že je to výborná bilance. Jenom nesmíme mít od dalších přehnané očekávání. Festivaly ale nejsou náš úplně hlavní cíl. Potřebujeme hlavně, aby byl seriál nakonec přístupný pro všechny. Festivaly nám pomáhají dostat se do povědomí i v zahraničí, protože nad projektem přemýšlíme globálně. Protože co víme, tak podobná pomůcka pro kohokoli, kdo potřebuje vědět víc o onkologické léčbě, jinde na světě neexistuje.
Na kolik dalších akcí se ještě chystáte?
V červnu jsme jeli do Japonska na největší asijský festival krátkých filmů Short Shorts Asia a vyhráli jsme tam cenu Shibuya Diversity Award, ze které máme obrovskou radost. Následně se vracíme na festival do Zlína. A do toho čekáme na výsledky přihlášek na další festivaly, které by nám měly chodit tenhle měsíc. Poté také vyrazíme na velký italský festival tvorby pro děti Giffoni.
Jak člověka napadne natočit podobný seriál? Může za to vaše vlastní zkušenost s onkologickou léčbou, nebo to přišlo tak nějak samo od sebe?
Říká se, že skoro každý pacient z onkologie tak trochu zůstane pacientem z onkologie napořád – vás už to nepustí. Vracíme se k tomu tématu a snažíme se přispět dalším lidem, co tam budou, a vlastně si tím pomáháme navzájem. Je to takový post-syndrom celé nemoci – paradox, ale pro mě úplně logický. Jestli můžu na tomhle světě aspoň trochu přispět, dělám to. Kdyby se mě osobně týkalo jiné téma, věnovala bych se jemu. Jen se mi trefilo zrovna tohle. Samotná myšlenka udělat animovaný seriál vznikla na zahradě u mé bývalé paní doktorky z onkologie, Lucie, ze které se mezitím stala kamarádka. Říkala jsem jí: „Lucie, já bych fakt chtěla vymyslet něco, co by vám pomohlo – takový nástroj pro vaše doktory i pro celou společnost, aby se vědělo, jak ta léčba probíhá, čeho se bát a čeho se naopak bát nemusí, protože jsou to často jen mýty.“ Aby děti přes fantazii vizuálně viděly, jak probíhají různá vyšetření, a neměly z nich takový strach. Přes metafory vysvětlit, proč mi padají vlasy, co je magnetická rezonance, proč mi každý den berou krev.
„Hlavní je, aby byl seriál po dokončení dostupný co nejvíce lidem, kteří ho potřebují.“
Je pravda, že na téma chemoterapie a boje s rakovinou neexistuje na dětské scéně skoro nic. Nabízí se možná komiks Kapitán Chemo, ale ten je spíš pro dospělé. Stejnojmenná postava vystupuje i u vás, nemám pravdu?
S tou postavou přišel kamarád a postupně objevujeme, kde všude už Kapitán Chemo působí. Hezky se nám to spojuje, protože všude plní stejnou roli, takže jsme se rozhodli tu přezdívku neopouštět – je to ikonické a ta metafora na chemoterapii s ní skvěle pracuje. U nás je to takový nezbedný námořník uvnitř těla, který se snaží pozabíjet všechny zlobivé buňky, a občas mu to ujede někam jinam, čímž způsobí vedlejší účinky.
Takže nejde o narážku na ilustrátora Albrechta Smutena.
Částečně určitě – potkali jsme se spolu na několika akcích, takže je to všechno zajímavě propojené. A v seriálu nám Kapitána Chema mluví Jiří Macháček, který mu svým skvělým hlubokým hlasem dodává super charakter.
Co se tedy v Plešounech reálně odehrává?
Máme tři stěžejní postavy. Hlavní je Tobiáš, zvídavý kluk, který je na začátku léčby. Pak je tu jeho kamarádka Ema – tihle dva se budou prolínat všemi epizodami. A pak je tu autíčko Brouk, inspirované reálným Volkswagenem Broukem, kterého mi věnoval rodinný kamarád. A dva týdny poté, co mi to auto dal, sám na rakovinu zemřel. V tu chvíli jsem ani netušila, že je to s ním tak vážné. Připadalo mi to jako nádherný symbol celého projektu. Navíc je celý duhový. Brouci se takhle barevní nedělali, to byly vždycky spíš Golfy. Tenhle konkrétní byl svatební dárek a je nabarvený do krásných duhových barev. Udělat z něj postavu byla pro mě úplná jistota. Dalšími charaktery pak chceme pokrýt různé typy dětí, ve kterých se může někdo najít. Když máme promítání přímo s malými plešouny třeba v Motole, vidí v tom sami sebe, a už jen to, že koukají na pohádku, kde jsou plešouni jako oni, je pro ně strašně zábavné.
Eliška Podzimková (*1992)
Česká výtvarnice a ilustrátorka, která proslula svou osobitou technikou dokreslování fotografií. V ní do reálných snímků vkresluje drobné motivy a postavičky a propojuje skutečnost a fantazii. Spolupracovala mimo jiné s módním magazínem Vogue i Jamiem Oliverem, rok žila a tvořila v New Yorku a ilustrovala knižní vydání Malého prince, jehož putovní výstava jezdí po světě dodnes.
Takže nejde o narážku na ilustrátora Albrechta Smutena.
Částečně určitě – potkali jsme se spolu na několika akcích, takže je to všechno zajímavě propojené. A v seriálu nám Kapitána Chema mluví Jiří Macháček, který mu svým skvělým hlubokým hlasem dodává super charakter.
Co se tedy v Plešounech reálně odehrává?
Máme tři stěžejní postavy. Hlavní je Tobiáš, zvídavý kluk, který je na začátku léčby. Pak je tu jeho kamarádka Ema – tihle dva se budou prolínat všemi epizodami. A pak je tu autíčko Brouk, inspirované reálným Volkswagenem Broukem, kterého mi věnoval rodinný kamarád. A dva týdny poté, co mi to auto dal, sám na rakovinu zemřel. V tu chvíli jsem ani netušila, že je to s ním tak vážné. Připadalo mi to jako nádherný symbol celého projektu. Navíc je celý duhový. Brouci se takhle barevní nedělali, to byly vždycky spíš Golfy. Tenhle konkrétní byl svatební dárek a je nabarvený do krásných duhových barev. Udělat z něj postavu byla pro mě úplná jistota. Dalšími charaktery pak chceme pokrýt různé typy dětí, ve kterých se může někdo najít. Když máme promítání přímo s malými plešouny třeba v Motole, vidí v tom sami sebe, a už jen to, že koukají na pohádku, kde jsou plešouni jako oni, je pro ně strašně zábavné.
Brouk funguje jako normální mluvící postava, není to jen dopravní prostředek?
Mluví, i když nemá pusu ani oči, protože jsme nechtěli, aby vypadal jako z pixarovských Aut. Dabuje ho Honza Cina, který mu dává super šťávu. Nemá působit jako učitel, spíš jako kámoš, který poradí a důmyslně se Tobiáše vyptává, dokud na to spolu nepřijdou – je to vlastně dialogový formát, aby se Tobiáš dozvěděl co nejvíc. Přední sklo Brouk používá jako interaktivní tabuli: nazoomuje, zakroužkuje, dokreslí, dělá grafy, cokoli je potřeba. V podstatě náš plešounský Knight Rider. Má i broučí krovky, takže umí létat. A já mu chci vymyslet ještě další schopnosti – uvidíme, co mi animátoři dovolí. Brouk je vlastně nejpodstatnější průvodce. Když vycítí, že má některé z dětí z něčeho strach, kouzlem ho přenese tam, kde mu vysvětlí, co se děje – třeba dovnitř těla nebo za nějakým bývalým pacientem. Celá série by měla končit tím, že si Tobiáš uvědomí, že už Brouka nepotřebuje, a pošle ho dalšímu dítěti, které si zrovna vyslechlo diagnózu a potřebuje ho víc.
Kromě Brouka máte od Volkswagenu teď i barevného T-Roca.
Je to tak. Oficiální ambasadorka nejsem, to máme trochu nevyhraněné. Ale protože máme v seriálu Brouka, jsou s námi už nějakou dobu jako partneři a občas mi nějaké auto půjčí. Teď máme nového T-Roca polepeného v barvách našeho Brouka, takže jezdím v barevném autě. Děti i dospělí po něm pokukují, je to zábava. Vymýšlíme i nějakou soutěž – kdo uvidí barevného T-Roca, bude si moct na víkend půjčit auto nebo tak něco. Děláme kraviny, aby byla legrace. Jsem za takovou pomoc fakt ráda.
Když se vrátím k seriálu, kolik lidí na podobném projektu pracuje? A jaká je konkrétně vaše role? Píšete scénář a udáváte výtvarný směr?
Moje role se pořád hledá, ale je tak nějak všude. Scénáře spolutvořím se scenáristkou Monikou – vymýšlíme spolu nápady, směr i fakta, která tam mají být, ale do formy scénáře to dává ona, protože já úplně pisálek nejsem. Pak to konzultujeme s lékaři, psychology a dalšími odborníky, aby to bylo podle výzkumů, srozumitelné a pro děti přínosné. Postavy navrhuju já, pak si je přebírá další kreslířka, která je rozkreslí do všech emocí, pozic a otoček, a předáváme je animačnímu studiu. V pilotním dílu se setkávají tři až čtyři animační techniky – kreslená animace, 2D i 3D. Malovaná prostředí těla maluje Honza Chlup, který kreslí pro studio Amanita do jejich her. Takže seriál opravdu nedělám doma na klíně. Jen v úzkém plešounském týmu je nás teď sedm, animační studio má dalších třeba třicet až čtyřicet lidí a k tomu kdokoli externě na něco specifického.
Na Doniu jste vybrali skoro 2,5 milionu na pilotní díl. Co je ta částka schopná pokrýt?
Budu mluvit za našeho producenta, do financí sama moc nevidím. Rozpočet na jednu epizodu je zhruba těch 2,5 milionu. Spoustu věcí jsme ale dělali dopředu – sháněli podklady pro animaci, psali scénáře, konzultovali to s českými experty. A právě ten development je u animované tvorby nejtěžší. Nemůžete si nic „nazkoušet“ naanimovat, protože by zbytečně tekly peníze. Všechno musí být perfektně naplánované, abyste pak nemuseli nic animovat dvakrát – to je v animaci to nejhorší. Na celý seriál potřebujeme skoro milion eur, ale když si to spočítáte stopážově, je to vlastně celovečerák – a poslední český animovaný celovečerák stál ještě tak třikrát tolik. Takže to není nic přestřeleného, v evropském a globálním měřítku už vůbec ne. Je za tím spousta práce, která není vidět. A protože jde o tak specifický projekt, musíme financování prokousávat cestami, které ještě nikdo neprošel – nejsme klasický filmový projekt, na kterém by nějaký distributor vydělal.
"Zvídavý kluk Tobiáš, který je na začátku onkologické léčby, a jeho kamarádka Ema jsou stěžejní dvojka seriálu. Spolu procházejí všemi epizodami."
Což financování určitě neulehčuje.
Naším cílem je, aby byl seriál po dokončení dostupný na co nejvíce místech těm, kdo ho potřebují. To se samozřejmě nelíbí různým Netflixům a platformám, které by si ho chtěly zamknout za paywall. Proto to kombinujeme veřejně – přes granty, sbírky, co se dá. A třeba i takový partner jako Volkswagen, který občas něco přispěje na proces, je super pomoc, která nás nakopne k další tvorbě. Nejde o to, že by jeden příspěvek pokryl půlku dílu – ale když se lidi spojí a přidá se k tomu třeba i dotace ze státní sféry, snad to někdy poskládáme.
Máte nějaký konkrétní pozitivní ohlas, který si pamatujete?
Nejvíc nás těší ohlasy přímo od rodin, kterých se to týká – i když je strašně těžké trefit se do každého vkusu a do každého příběhu. Tenhle díl je hodně inspirovaný tím, co jsem prožívala já, plus zkušenostmi dalších lidí. Teď plánujeme setkávání s rodinami, ideálně i po Evropě, abychom si vyslechli jejich zkušenosti a měli další inspiraci. Od lékařů slýchám třeba: tohle bych rozhodně používala v práci s pacientem, který už má za sebou jednu dvě chemošky, spadlo z něj prvotní opaření a chce se dozvídat víc – pustila bych mu to a pak se ho ptala na věci, co tam viděl. Je to takový otvírák debaty o tom, co se děje.
A děti samotné?
Byla jsem i na pár školách. Děti byly skvělé – je strašně vidět, že se toho tématu nebojí, nemají ještě předsudky ani ten strach, který má společnost už jen ze slova „rakovina“. Když jsem se ptala, jestli znají někoho, kdo si tím prochází, přihlásili se skoro všichni. Pak jsme se bavili, jestli vědí, co je nádor a proč ti lidé nemají vlasy. Pokládali osobní otázky a byli rádi, že si o tom s nimi někdo povídá. A to je vlastně ten klíč: naučit se s takovým člověkem nebát mluvit, být mu oporou, nešířit mýty a nestrkat ho do izolace, kde je mu pak hůř než z nemoci samotné.
Když odbočím od seriálu – proslula jste dokreslováním fotografií, ilustracemi, knihami. Je nějaká forma, kterou máte nejradši?
Mám ráda hlavně to, že se mi to takhle střídá. Jenom knížky nebo jenom animaci bych asi dělat nedokázala – že je to pestré, je na tom to zábavné, pořád mě to nějak živí novou krví. Občas je to náročné jako každá práce, ale baví mě třeba i marketingové kampaně pro firmy, když klient ví, za kým a proč jde. To je pak skvělá spolupráce založená na důvěře. Poslední dobou mi ale leze na nervy, kolik času trávím u počítače, takže se snažím dělat věci rukama. Vzít do ruky pilu, brusku, vymyslet něco třeba do expozice. Tomu bych se chtěla věnovat víc.
Jste tak trochu i světoběžník – chvíli jste žila v New Yorku. Kde se vám líbí nejvíc?
Mám ráda svoje doma, už si nedokážu představit, že se každé tři měsíce stěhuju jinam. Ale miluju cestování – nejradši to mám na cestách, kde poznávám různé kultury; je to pro mě nekonečný zdroj inspirace. Na Japonsko se strašně těším, to jsou přesně ty výrazné kultury, ze kterých člověk čerpá ještě dlouho po návratu. Nejradši bych asi cestovala pořád jako nějaký objevitel z minulého století.