Závod Battle of the Teams je soutěž čtyř špičkově obsazených týmů profesionálních běžců pod vedením českých celebrit. Zastupujete v něm spíš profesionály nebo celebrity?
Ani to ani to (směje se). Já v závodě figuruji jako ambasador. Každý tým má jednoho, a každý z ambasadorů zastupuje jednu značku, která Pražský maraton podporuje. Já zastupuji Volkswagen, Petra Kvitová Matonni, Kačka Neumannová ČSA a Jirka Ježek Birell.
Takže jste se dostala k závodu díky spolupráci se značkou a ne kvůli tomu, že jste atletka?
Ono je to propojené. Volkwagen hledal ambasadora a s mou atletikou to hezky sedlo dohromady.
Jaký máte vztah k velkým běžeckým závodům, jako je Pražský maraton, které ovlivňují chod světových metropolí?
Já je mám ráda, protože se díky nim čím dál tím více lidí dostává k běhání. Běh je nejpřirozenější lidský pohyb, ale dokud ho nevyzkoušíte, tak si neuvědomíte, jak účinné je to cvičení a jak rychlé výsledky přináší. Díky společenským událostem, jako je třeba Pražský maraton si běh vyzkouší spousta lidí, které by to třeba jinak ani nenapadlo a hodně z nich u běhání zůstane. A taky se mi vlastně líbí, že tyto velké městské běhy nejsou klasické závody. Samozřejmě, profesionálové a špičkoví běžci na nich závodí a snaží se dosáhnout co nejlepšího času. Většina lidí ale běží, aby sami sobě dokázali, že maraton uběhnou. Anebo běží pro zábavu. Pro pocit, že patří do komunity běžců a dělá jim radost, když vidí, jak velká ta komunita je.
Pro lidi je povzbuzující vidět, že se sport nezastavil.
Proč si myslíte, že běh stále nabývá na popularitě?
Myslím si, že jeden z hlavních důvodů je, že běhání je časově ohromně efektivní aktivita. Když máte na cvičení čas jen půl hodinu denně, tak nestihnete jet na kurty zahrát si tenis nebo někam vyjet na kole. Co ale můžete za půl hodiny klidně stihnout je uběhnout pět, šest kilometrů. Spálíte spoustu kalorií, zničíte se a budete se cítit fajn. Pak si bez výčitek svědomí můžete dát něco dobrého k jídlu.
Battle of the Teams vznikl kvůli době, která masovým akcím není nakloněná. Je pro závody důležité, aby se odehrály i v nějaké omezené podobě?
Určitě ano. Je to důležité nejenom pro závody, ale také pro samotné sportovce a i pro celou společnost. Pro lidi je povzbuzující vidět, že se sport nezastavil. Pro sportovce je taky důležité mít před sebou závod, který je motivuje, ke kterému můžou směřovat trénink. Kdyby se všechno zrušilo, tak bychom začali rychle ztrácet motivaci se hýbat. To platí stejně pro špičkové sportovce i pro lidi co běhají jen tak pro radost.
Máte k nějakému konkrétnímu závodu opravdu blízký vztah?
Já jsem vždycky hrozně ráda jezdila na Diamantové ligy do Paříže a do Londýna. Vloni se bohužel nepořádaly a s tím, jak se kalendář soutěží mění, tak nebudou ani letos. Což je škoda.
Soutěží se vlastně v Diamantové lize o opravdové diamanty?
Jeden, takový malý, jsem vyhrála za překonání rekordu závodu. Vůbec jsem o tom nevěděla, až když jsem doběhla, tak mi oznámili, že taková cena existuje. Jinak se totiž už o diamanty nezávodí. Původně to měla být cena pro celkového vítěze Ligy. Pak ale pořadatelé zjistili, že v různých zemích platí různá omezení dovozu diamantů, a že by sportovci měli s trofejí spíš problémy. Dnes už se tedy udělují za vítězství peněžní prémie.
Běháte vy sama maraton?
Ne. Nikdy jsem ho neběžela. Asi bych ho ani nedoběhla.
Vážně? Čvrtka patří mezi nejnáročnější běžecké disciplíny. Předpokládal bych tedy, že máte naběháno i na maraton.
Máte pravdu, že čtvrtka je těžká a hlavně je náročná na trénink. Ten vážně bolí. Je ale hodně orientovaný na sprint a tempo. Nejdelší trať, co v tréninku běhám je asi osm kilometrů. A už to mě moc nebaví. Myslím si, že k delším tratím dospěji postupně, až nebudu běhat závodně. Vytrvalost se dá rozvíjet i ve vyšším věku, takže mám času dost.
Proč jste si vlastně vybrala zrovna čtvrtkařské disciplíny?
Já si je vlastně nevybrala. Jako malá jsem začínala s vícebojem. Ještě někdy kolem šestnácti jsem závodila v sedmiboji. Jednou mi ale trenérka řekla, že potřebuje někoho, kdo by na závodech zaběhl hladkou čtvrtku. To mi bylo asi patnáct a nastoupila jsem na extralize proti dospělým běžkyním. Zaběhla jsem ji celkem dobře. Jak jsem byla ještě dítě a měla lehké nohy, tak mě to ani nebolelo. Příští týden mě trenérka postavila start čtvrtky překážek a tam se mi zadařilo taky. Takže mi ty tratě zůstaly.
Nechybí vám technické disciplíny? Nemáte chuť si někdy hodit oštěpem nebo si skočit do výšky?
Někdy ano, ale když vidím, jaké vícebojařky absolvují tréninky, tak mě stesk zase rychle přejde.
Vy už trénink neznáte jen ze strany sportovkyně, ale i ze strany trenérky ve vaší akademii HESU. Jak v ní k tréninku přistupujete?
V HESU se snažíme hlavně o všestranný rozvoj. Naším hlavním zaměřením jsou děti. Máme kroužky při třech pražských školách, jedné v Českých Budějovicích a v Liberci. V létě pak pořádáme sportovní kempy, kam jezdí celé rodiny a sportují s námi tím pádem i dospělí. Ti ale zase pochází z různých sportovních odvětví. Jezdí s námi cvičit basketbalisti, džudisti, takže všestranný trénink dává největší smysl. Součástí programu je samozřejmě i atletický trénink, ale hodně taky jezdíme na kole, na in-line bruslích, plaveme, hrajeme hry. Já sama jsem si takovouto všestrannou průpravou prošla a považuji ji za nezbytný základ každého sportovce. Začínala jsem sice s atletikou už ve třetí třídě, ale dlouho byl můj trénink založený na hře a všeobecné průpravě. Cvičila jsem gymnastiku, chodila jsem plavat...
To nezbývá zvykem?
Dnes je naopak ve zvyku velmi rychle se specializovat na jednu disciplínu. Není výjimkou, že děti ve třech, čtyřech letech už stojí s hokejkou v ruce na bruslích a nic jiného než hokej nepoznají. V patnácti ale spousta z nich končí kvůli zdravotním problémům způsobených jednostranným zatížením.
Vaší akademii se ale daří?
Daří. Prázdninové týdenní kempy míváme zpravidla obsazené na rok dopředu. Měli jsme štěstí, že jsme mohli uspořádat i ten loňský během uvolnění v letních měsících. Podzimní už jsme ale museli rušit. Letos doufáme, že se to povede. Cítím, že dětem pohyb chybí a i rodiče by asi ocenili, kdyby děti mohly na týden někam odjet.
Asi se vás na to ptá každý, ale jak moc váš sportovní život ovlivnila pandemie?
Největší zásah pro mě znamenala zrušená olympiáda. Směřovala jsem k ní veškerou přípravu a plánovala jsem, že po ní skončím s aktivním závoděním. Jenže končit kariéru rokem, jako byl ten loňský se mi nechtělo a musela jsem tedy pokračovat v tréninku pořád dál. Přitom bylo hodně těžké udržet si motivaci, protože přede mnou nebyl žádný konkrétní cíl, vrchol sezóny. Nikdo nedokázal odhadnout, jaké závody se uskuteční, a které ne. Když jsem se na nějaké závody dostala, tak jsem nebyla s výsledkem spokojená, protože jsem nedávala tréninku sto procent. Loňský rok byl prostě divný.
Snad se tedy letos vrátíme aspoň trochu do normálu.
Vypadá to, že se zase atletika pomalu rozbíhá. Pár závodů dostalo výjimku a budou se smět za dodržení přísných opatření uskutečnit. Což je dobrá zpráva, hlavně pro mladé atlety, kteří už by přišli o druhou sezónu a bylo by pro ně těžké hledat motivaci se sportem pokračovat. Jen tak trénovat bez možnosti závodit je hrozně těžké. Od trenérů slýchám, že už hodně mladých lidí s atletikou skončilo. A když nebudeme mít mladé lidi, tak nebude základna pro špičkový sport.
Bez auta si fungování vrcholového sportovce nedokážu představit.
Zuzana Hejnová
(*1986)
Česká atletka, specialistka na běh na běh na 400m a 400m překážek a bronzová medailistka z LOH v Londýně. První titul mistryně světa si přivezla už v roce 2003 v Sherbrooku na mistrovství světa do 17 let, v ženské kategorii se pak vypracovala do nejužší světové špičky. V roce 2013 například vyhrála všech 13 závodů, do kterých nastoupila. Stala se ve své disciplíně celkovou vítězkou Diamantové ligy, vyhrála mistrovství světa s dosud platným národním rekordem, vyhrála anketu Sportovec roku a získala titul nejlepší atletky Evropy. Kromě aktivního závodění se věnuje trénování ve své sportovní akademii HESU.
