Spisovatel a zoolog Gerald Durrell popisoval v knize "O mé rodině a jiné zvířeně", že ho nebavila škola, protože odmalička věděl, že bude vést zoo. Měl jste takto jasno i vy?
Ne že bych odmalička toužil být ředitelem velké zoo, ale chtěl jsem vždycky dělat něco se zvířaty. Pamatuji si třeba, jak jsem si jako malý kluk představoval, že jezdím na expedice do Afriky. Zvířata jsem si samozřejmě nosil i domů, i když tedy ne v takovém množství jako Gerald Durrell. S ním jsem si mimochodem psal a připadalo mi fantastické, že světoznámý přírodovědec odepisuje na dopisy, které mu posílá kluk odněkud z Československa. Naše zoo spolupracuje s jeho nadací Durrell Wildlife Conservation Trust dodnes. Když jsme před několika dny spustili sbírku na pomoc ukrajinským zoo, trust se přidal jako první.
Studoval jste zoologii, pak jste se stal novinářem se specializací na popularizaci vědy. Je to ideální průprava pro vedení zoo?
Mě vždycky zajímal vztah lidí a zvířat a zoologii jsem chtěl studovat. K práci v rozhlase jsem se ale dostal víceméně náhodou, a navíc také přes zvířata. Ještě než jsem šel na vysokou školu, byl jsem v kontaktu s naším předním ornitologem Janem Hanzákem. Jednou mi volal, že má v archivu nahrávky hlasů ptáků a neví, co s nimi. Navrhl mi, ať je donesu Josefu Kleiblovi do rozhlasové redakce pro děti a mládež a ať s nimi vymyslíme nějaký pořad pro Meteor. Díky tomu, že jsem z těch nahrávek opravdu pár pořadů sestavil, mi nabídli ještě za studií práci v Českém rozhlase. Strávil jsem tam dalších 20 let. Paradoxně jsem ale nikdy nepracoval pro Meteor.
Zvířatům jste se ale pořád věnoval v rámci popularizačních projektů.
To je pravda. Sice jsem pracoval v rozhlase většinu času na manažerských pozicích, ale tak trochu "bokem" jsem se věnoval zvířatům. Začalo to dinosauřím vejcem, na které jsme před premiérou Jurského parku sháněli peníze, abychom ho mohli koupit do sbírek Národního muzea. V projektu Via Pontica jsme sledovali migraci dravých ptáků v Turecku, v Africké odyseji zase migraci čápů černých z Čech do Afriky. Vyvrcholilo to reality show Odhalení, při které jsme živě vysílali z pavilonu goril v zoo.
Tyto aktivity vám tedy daly potřebné zkušenosti?
Když jsem na ředitelský post nastupoval, měl jsem výhodu, že jsem v rozhlase pracoval s velkými rozpočty, s mnoha lidmi, a k tomu jsem vzděláním zoolog. Zoo je ale ohromně složitý a provázaný svět. Jako ředitel musím myslet na všechno od odvozu odpadků po diplomatická jednání s vrcholnými představiteli států. Na celý záběr práce ředitele zoo člověka nepřipraví asi nic. Ani kdyby na místo ředitele přestoupil z jiné pozice uvnitř zahrady.
Když jsem před pár dny viděl, že organizujete sbírku na podporu ukrajinských zoo, uvědomil jsem si opět, jakou prestiž a silnou pozici ve společnosti pražská zoo má. Je v tom pražská zahrada výjimečná?
Nechci, aby to znělo vychloubačně, ale naše zoo je v tomto ohledu vážně výjimečná. Aspoň ve smyslu, že když něco řekneme, tak nám zpravidla naslouchá velká část veřejnosti, politici, ale i ostatní zoologické zahrady. Nedokážu přesně říct, z čeho tato její pozice vychází. V mezinárodním prostředí se pražská zoo prosazovala od samého začátku, v dobách působení ředitele Jiřího Jandy jsme dosáhli výjimečných úspěchů v odchovech zvířat. Kdy se začal hlas zoo prosazovat v české společnosti? Tím si nejsem jist. Čím jsem si jist, že se Češi vždy snažili zoo pomáhat.
Co je vlastně hlavní úlohou zoo?
V zoo se pojí funkcí mnoho. Patří k nim zábava, rekreace, vzdělávání, výzkum i ochrana a záchrana ohrožených druhů. Musí je zastávat všechny. Asi nejobecněji by se náš cíl dal shrnout jako budování prostředí, které je příjemné jak pro lidi, tak pro zvířata.
Je to důvod, proč se v zoo neustále něco staví, upravuje a rozšiřuje?
Ano. Dobře je to vidět třeba na pavilonech slonů. Po založení zoo byli ustájeni v objektu, který stával na místě, kde dnes bydlí lemuři. Byl to tak malý dům, že ho Ondřej Sekora ve 40. letech parodizoval v ilustraci, na které slon svůj pavilon odnáší na zádech. Nahradil ho podstatně větší "starý sloninec", který ale opět zastaral a místo kterého jsme v roce 2013 otevřeli nové Údolí slonů, kde mají opět nesrovnatelně větší prostor a mnohonásobně lepší podmínky.
Je složitější budovat nákladné areály pro zvířata, která nejsou moc divácky atraktivní?
To je zajímavá oblast, kterou my pečlivě sledujeme. Děláme si podrobné výzkumy, u kterých zvířat lidé tráví nejvíce času a co se jim líbí. Obecně se nám nejvíce líbí velká a všeobecně známá zvířata jako právě sloni, žirafy, kočkovité šelmy. Druhou atraktivní skupinu tvoří zvířata, která mají některé lidské rysy - samozřejmě lidoopi, opice, ale třeba také surikaty, které se staví na zadní nohy, nebo tučňáci, kteří připomínají pána oblečeného ve fraku. U ostatních zvířat musíme pracovat s nějakým příběhem. Vezměte si například naše nové Velemlokárium. Velemlok určitě není zvíře, nad kterým by se člověk rozplýval, jak je roztomilý. Když ho ale propojíme s románem Karla Čapka, tak z něj může vzniknout jeden z nejpopulárnějších pavilonů naší zoo.
Takže každé zvíře může být zajímavé a populární?
Každé zvíře může být zajímavé, jakmile se o něm něco dozvíte, a jedním z úkolů zoo je tyto poznatky lidem sdělovat. Zároveň si ale uvědomujeme, že některá zvířata prostě jsou atraktivnější než jiná. Třeba naše gorily považujeme doslova za jakési velvyslance divokých zvířat. Díky jejich popularitě získáváme prostředky na péči a ochranu dalších živočišných druhů, a to nejenom v zoo, ale i v jejich přirozeném prostředí. Když v Kamerunu podporujeme strážce rezervací nebo organizujeme projekt Toulavý autobus, tak se sice soustředíme především na gorily, ale zároveň s nimi chráníme a pomáháme spoustě dalších živočichů. Ať už bojem proti pytláctví, nebo proti kácení deštného pralesa, kde gorily i tisíce dalších zvířat žijí.
Jak složité je organizovat takový projekt?
Na projektu Toulavý autobus je dobře vidět, jak velký dosah může činnost zoologické zahrady mít. Spustili jsme ho s myšlenkou, že budeme děti v Kamerunu seznamovat s divoce žijícími zvířaty v jejich zemi. Budovat v nich povědomí, že to nejsou zvířata na lov, ale tvorové, kteří si zaslouží naši ochranu. Začali jsme tím, že jsme uzavřeli smlouvu o využívání opuštěné základny v biosférické rezervaci Dja ve východním Kamerunu. Abychom mohli zaměstnávat místní lidi, navázali jsme spolupráci s místní neziskovou organizací Tropical Forest and Rural Development. K tomu jsme museli získat dobrozdání místních úřadů, prefekta, inspektorů místních oblastí, zástupců škol, rozjet spolupráci se záchrannou stanicí v Méfou, kde působí izraelští a britští ochranáři. Dnes máme podepsanou smlouvu i s kamerunským ministerstvem životního prostředí. Vydání knihy Gorilí pohádky, která je první vázanou knihou napsanou v místním dialektu badjoué, zase podpořil kamerunský ministr kultury. Často i díky podpoře naší diplomacie jednáme s nejvyššími vládními kruhy. Bylo tomu tak třeba na Srí Lance, odkud máme slony, nebo v indickém státě Gudžarát, odkud jsme do zoo přivezli vzácné indické lvy. A samozřejmé je to v Mongolsku, kde běží projekt návratu koní Převalského. S ním jsme začali v roce 2011 a ze všeho nejdřív jsme museli vyřešit situaci, že místní aerolinie vyřadily z flotily letadla Antonov, která zvládala přistávat na nezpevněné stepi a my jsme neměli jak koně dopravovat na místo reintrodukce.
Jak jste to vyřešili?
Navázali jsme spolupráci s Armádou ČR a společně už jsme provedli devět transportů koňů z naší zoo do mongolských stepí.
Jaká je budoucnost zoologických zahrad? Ubírá se právě tímto směrem k přirozenosti, k přírodě?
Vývoj zoo je v různých státech různý, ale dá se v něm vysledovat několik trendů. Jeden z nejzásadnějších je snaha chovat méně živočichů a dávat jim více životního prostoru v co nejpřirozenějším prostředí. Dalším trendem je určitá tendence zahrady decentralizovat. To už probíhá i u nás. Naši koně Převalského mají výběh v Dívčích hradech, kde zároveň pastvou napomáhají obnově původních společenstev stepních rostlin. V Dolních Počernicích zase vznikne velká ohrada pro zubry, kteří už v Troji vůbec nebudou. Třetí a asi nejvýznamnější trend spočívá v rozvoji in-situ projektů, kdy zoo chrání zvířata přímo v jejich domácím přirozeném prostředí, v původním areálu výskytu. Svět se rychle mění a je těžké se dívat daleko dopředu. Dovedu si ale čistě hypoteticky představit, že by pražská zoo měla regulérní "filiálky" třeba v Mongolsku, kde by návštěvníci mohli sledovat divoké koně a zároveň s nimi by byly chráněny další desítky živočišných druhů, které ve stepi žijí. Nebo v Kamerunu, kde by fungovala in-site zoo s gorilami a faunou deštného pralesa. Žijeme v době, kdy každý den mizí ze světa nenahraditelné živočišné druhy. Moderní zoologické zahrady by se měly snažit zastávat roli ochránců posledních ostrovů divoké přírody a jejich obyvatel.
Miroslav Bobek
Český přírodovědec a manažer. Vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě UK, od roku 1993 působil v Českém rozhlase. Začínal jako redaktor a zpravodaj a podílel se na řadě přírodovědných projektů. Postupně pak působil na pozicích šéfredaktora stanice Praha, zakládal a vedl online divizi Českého rozhlasu a populárně-naučnou stanici Leonardo. Pražskou zoo vede od roku 2010, od téhož roku působí mj. i Radě Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií.
