Zavřít



Pavel Štingl
Autodialogy



Pavel Štingl
Autodialogy

„Tohleto je auto, ve kterém dělal Václav Havel sametovou revoluci,“ říká Zdeněk Svěrák sedící na místě spolujezdce v malém Volkswagenu. „Já jsem teď jeho pomyslný spolujezdec a mám možnost mu říct, jak to u nás po třiceti letech svobody a demokracie vypadá.“
Stříbrný Golf stojí přibližně v místech, kde ho před třiceti lety Havel zaparkoval před projevem na Letenské pláni. A prezidentovi v něm mohli lidé nahrávat vzkazy v rámci akce Autodialog, která doprovázela výstavu Komunikace 89. Kurátorem a autorem scénáře výstavy věnované výročí pádu cenzury v Československu je režisér a dokumentarista Pavel Štingl.

Text: Jiří Holubec   Foto: Matěj Třešňák

Jaký je to pocit, být obklopen zakonzervovaným okamžikem v naší historii? 

Pro mě to není nic nového, protože se v muzeích a výstavách historií pohybuji už pár let. Ten pocit mě vlastně baví. Na rozdíl od dokumentu, kde divák vnímá obsah lineárně, je tady návštěvník opravdu obklopen. Je v prostoru, který můžu modelovat, sledovat, jak se v něm lidi chovají, měnit ho, ovlivňovat jejich prožitek.

Pro koho jste Komunikaci 89 vymyslel?  

Jednoznačně pro mladé lidi. Pro školy. Výstava je vlastně o tom, jak se komunikoval státní převrat v době, kdy neexistovaly sociální sítě, internet a mobilní telefony. Což dnešním dětem není vůbec jasné, jak něco takového mohlo proběhnout. Je vtipné je pozorovat, jak se na začátku výstavy postaví k obrovské krabici dálnopisu a nechápou, co to je. Vysvětloval jsem jim, že takových krabic mají ve svých mobilech asi sto. Pak mě jeden známý opravil, že mobil je oproti dálnopisu asi desettisíckrát rychlejší. Podtextů, které si s sebou mohou odnést, je ale daleko víc. Ptáme se, jak jsme využili šance nabyté svobody v mediálním prostředí. Porovnáváme tehdejší a dnešní nástroje ideologické manipulace. Velkým tématem je 17. listopad, ale samotná výstava se vztahuje ke konci cenzury, který nastal týden poté. 

 

Sametovou revoluci Havel přivezl Golfem,
na výstavě to máme zachyceno na filmu

Já si na 25. listopad přesně vzpomínám. Rodiče nás v šest ráno vzbudili, že jedeme do Prahy, protože se tam píšou dějiny. O pár hodin později jsme zvonili klíči. V jednom ohledu to bylo jednodušší, věděli jsme, že Rudé právo lže. Dnes to děti mají s rozlišováním pravdy a lži v médiích daleko složitější. 

Je to jedno z témat, která na výstavě řešíme. Ptáme se jich, jestli si uvědomují, že se neustále setkávají s manipulací v médiích, na sociálních sítích, v jakékoliv komunikaci.

Co na to odpovídají?

Mám dojem, že si mediální manipulaci hlavně na svých sítích připouští, ale nedochází jim, jak dalekosáhlé má důsledky. Že se jejím prostřednictvím vyhrávají volby, volí prezidenti, odklání pozornost od závažných společenských témat a problémů.

Zanedbali jsme něco? Nebo jsou to prostě děti a některé věci jim dojdou až v dospělosti?

Myslím, že jsme tuto oblast jednoznačně zanedbali. Ve Spojených státech například existuje přímo muzeum tisku a médií "NEWSEUM" a Američané považují média za zásadní součást své kultury a historie. My je považujeme přinejlepším za samozřejmost. Z naší výstavy jsme proto jako výstup zveřejnili výzvu ministrům, kde je vyzýváme k uskutečnění konkrétních kroků, jak situaci řešit a napravit. Není přece možné, abychom v dnešní době neměli zpracované metodické kroky k mediální výchově. Nemáme vůbec předmět, ve kterém by se děti učily pracovat s informacemi, zjišťovaly, jak posuzovat jejich důvěryhodnost. Jsou tu sice snahy neziskovek funkci státu suplovat. Vynikající práci odvádí třeba projekt Jeden svět na školách. Školství ale stejně funguje tak, že potřebuje z ministerstva dostat pokyn. A pokud ten pokyn nezazní, mediální manipulace u nás bude až směšně jednoduchá.

V restaurovaném Golfu lidé nahrávali vzkazy a říkali, jak to v ČR vypadá

po 30 letech svobody

Součástí doprovodného programu výstavy byl projekt Autodialog, v rámci kterého mohli lidé nahrát vzkaz Václavu Havlovi. Jak tenhle nápad vznikl?

To byla do jisté míry náhoda. Ozval se nám David Hubáček, který auto před několika lety našel a zrestauroval. Že má Golfa, kterým jezdil Václav Havel, a že by s ním chtěl přijet 17. listopadu do Prahy, jestli by se nám nehodil do programu. Usoudili jsme, že jet s ním na Národní by se nehodilo, protože tam by ho lidé snad ušlapali. Ale poprosili jsme ho, jestli by ho nepřivezl na Letnou, protože sám Václav Havel sem přesně tím vozem přijel pronést projev. Je to dokonce zachyceno na jednom filmu, který tady promítáme. David byl tak hodný, že mu nevadilo, když se do auta posadilo postupně asi sto třicet lidí. Jsem za to rád, protože Václavu Havlovi v tom autě namluvili spoustu krásných vzkazů.

Co lidé v autě říkali?

Většina vzkazů byla dojemných a také dojatých. Tak třetina lidí v autě upustila slzu, a pokud mohu soudit, nebyli to zrovna lidé, kteří by to dělali pravidelně. Nejvíc mě zaujalo, že osobnost Václava Havla je pořád neuvěřitelně aktuální a dokáže inspirovat široké spektrum osobností. Každý z lidí, co si do Golfa sedli, tam přišel se svým malým motivem. Každý měl trochu jiný důvod, "proč si tě, Václave, nebo vás, pane prezidente, vážím". On měl na rozdíl od tehdejších i dnešních politiků a osobností obrovskou schopnost přehledně formulovat složité myšlenky. Teď tady zrovna v pozadí zní jeho provolání Občanského fóra 23. listopadu na Václavském náměstí. A on celou tehdejší nepřehlednou situaci dokázal shrnout do věty: "Dialog veřejnosti s mocí začal." Něco takového si lidé budou pamatovat, ať jim tehdy bylo dvanáct, nebo padesát.

Na záznamech, které jste zatím zveřejnili, jsem viděl jen pozitivní vzkazy. Padaly v autě i výčitky?

My jsme to čekali, a dokonce jsme na místě měli ochranku, ale nikdo s touhou si zanadávat se nedostavil.

Mě osobně dojal malý klučík, co řekl: "Děkuju, že máme svobodu slova. Když máme tu svobodu slova, tak můžeme zakládat kapely a souvětí a věty."

Není to nádherné? My jsme dávali posoudit studentům gymnázia výběr nejinspirativnějších vzkazů a tenhle chlapeček byl jednoznačně nejlépe hodnocený. Nechali jsme mu v Erhartově cukrárně vyrobit dort s jedlou fotografií Václava Havla od Bohdana Holomíčka.

Přišli i lidé, kteří s Václavem Havlem přímo v tomto autě seděli? 

Jitka Vodňanská vzpomínala, jak spolu jeli na výlet na Slovensko a cestou každého z nich stihla zatknout policie. Přesto si v tom vozítku dokázali vytvořit kousek vlastního světa, izolovaného od toho okolního, který k nim nebyl právě přátelský.

Možná to bylo také jedno z mála míst, kde si mohli popovídat bez rizika, že je někdo bude poslouchat.

To byste se divil. Když jsem připravoval tuto výstavu, zhrozil jsem se při zjištění, jak moc nás režim měl pod kontrolou. V každém okamžiku, na kterémkoliv místě nás někdo poslouchal. My jsme tenkrát chodili schůzovat do Laterny Magiky a Špalíčku a mysleli si, jak jsou naše setkání tajná, a přitom - až s přípravou této výstavy jsem si četl operativní svodky Státní bezpečnosti tlusté na desítky stránek. Režim padl, protože zeslábl jako systém. Faktickou moc měl ještě v listopadových dnech velmi pevně v rukách.

Ani v autě si člověk nebyl jistý?

Bohužel. Nicméně Václav Havel strašně rád řídil. Tento stříbrný Golf byl už jeho druhý. Toho prvního od něj koupil Zdeněk Svěrák, který dodnes vzpomíná, jak byli auto přepisovat. Havel byl tehdy pro úřady kriminální živel, ale úřednice si to evidentně neuvědomila, a dokonce se ho zeptala, jestli by chtěl mít na autě nějakou speciální SPZku. Havel na to, že by byl rád, kdyby tam mohlo být číslo 77, a paní, aniž si uvědomila, že jde o odkaz na Chartu, mu ji přinesla. Ještě se omlouvala, že ji našla jen v kombinaci s třináctkou. Havel se prý smál, že to nevadí, že to bude šťastná třináctka.

SPZ vozidla nesla dle Havlova přání číslo 77,
úřady tehdy nevědomky povolily odkaz na Chartu

Havel si Golfa pořídil krátce před revolucí. Stačil si ho vůbec užít?

Stačil, protože s ním jezdil na svoje, jak jim říkal, spanilé jízdy. On si uvědomoval, že se zničehonic stal centrem dění v republice, kde ho běžní lidé vůbec neznali. Takže jezdil křížem krážem republikou na různá setkání a i jako prezident měl strašně rád, když na místo návštěvy mohl dojet svým vozidlem. To působilo jako zjevení. Lidé byli zvyklí na papaláše v černých tatrovkách. Najednou místo nich přijede chlapík v malém stříbrném Golfu, normálně oblečený, a mluví jako jeden z nich. To se ale rychle změnilo, když nastoupil na svůj úřad.

S jakými pocity odsud studenti odchází?

Prošlo jich tu přes pět tisíc a z jejich odezvy mám hroznou radost. V rámci výstavy máme program, kdy se vybraní studenti mají za úkol převtělit do studentů z roku 1989, kteří jezdili na venkov vysvětlovat, co se to v té Praze vlastně stalo. Jasně, je to jen simulace. Příležitost vyzkoušet si smysl a sílu slov v takto zásadním okamžiku historie národa v nich ale zůstane. O tom naše výstava je. O síle slova.

Jednu třídu jsem při simulaci poslouchal a zaujalo mě, jak silně reagovali na projev Miroslava Štěpána v ČKD. V něm ho dělníci vypískali za slova o dětech, které nemají právo o něčem rozhodovat.

Protože oni tu větu dnes slýchají také, a proto tu vlastně stojíme. Jsme památník, naším úkolem je upozorňovat na paralely, které se v dějinách opakují. Ať jsou to paralely z listopadu 1989, z normalizace, nebo z předválečné doby, ze kterých jsme se, zdá se, také nepoučili.

Jako připomínku časů minulých a poučení se z nich budujete muzeum v pražských Bubnech. V jakém stavu Památník ticha je?

Podle toho, z jaké strany se na to díváte. Z pohledu magistrátu to jde báječně. Já se obávám, jestli se otevření vůbec dožiju. Magistrát má zkrátka velmi pomalý úřední postup, i když má třeba i dobrou vůli, o které zde nemám důvod pochybovat. Zatím to kompenzujeme externími akcemi, jako je Komunikace 89. Doufám, že jich příští rok zvládneme ještě víc.

Namluvil jste Havlovi vzkaz i vy?

Víte, že ne? Pro samou organizaci a režírování jsem to nestihl. A je mi to, přiznám se, líto.

Co byste mu tedy vzkázal?

Poděkoval bych mu za lidskost, otevřenost a schopnost si s kýmkoliv upřímně popovídat. A ujistil ho, že jeho odkaz ještě budeme dlouho objevovat.

Pavel Štingl

Režisér, dokumentarista a kurátor, který se v současnosti zaměřuje na moderní muzejní expozice. Podílel se na realizaci nové podoby lidického památníku a je zakladatelem neziskové společnosti pro revitalizaci nádraží Bubny pod názvem Památník ticha.

Jejda!
Zdá se, že váš prohlížeč není aktuální. Možná náš web nefunguje optimálně. Většina prohlížečů (ale ne MS Internet Explorer 11 a starší) stále funguje dobře.

Doporučujeme aktualizovat webový prohlížeč!
Nejnovější verze může zajistit dobrý zážitek kdekoli na internetu.

Děkuji za vaši návštěvu a bavte se,
Váš tým Volkswagen
AUTODRUŽSTVO PODBABSKÁ Created with Sketch.
AUTODRUŽSTVO PODBABSKÁ Created with Sketch.